Co mi Bujinkan dává, či bere se asi nedá říci, protože je propojený s mým každodenním životem, tudíž neumím vypsat přesně, co vše mi dává, ale asi bych mohl říci, že jakousi životní cestu, po které jsem se vydal, dává mi pocit štěstí a hodlám na ní vydržet. Což samozřejmě ukáže čas, jak dlouho vydržím. Ale musím říci, že v Bujinkanu jsem potkal spoustu zajímavých lidí a také přátel, za což jsem vděčný. Také je pro mne velkou inspirací do života, když se podívám kolik učitelé BCD věnují a kolik musí také obětovat, jezdí po světě získávat informace a zkušenosti a pak nám je dále laskavě předávají, aby Bujinkan šířili dál. Věnují tomu spoustu času, aby mohli udělat trénink i když by mohli být doma se svými rodinami. Já jsem mladý student a proto bych byl rád, aby se nad tímto mladí studenti jako já také zamysleli, že tohle opravdu není samozřejmostí a tak bychom to tak neměli brát! Ve spoustě boj.sportech či uměních si většinou lidé řeknou po tréninku ahoj a zase se vidí až na dalším tréninku, v tomhle vidím oproti BCD velký rozdíl, je to jako další rodina čehož si vážím. Také mě na Bujinkanu fascinuje znovu se učit přirozenosti a tomu jak přežít, což také vidím jako velký, ten nejzásadnější rozdíl oproti boj.sportům, kde jsou různé soutěže a proto kladou velký důraz na výhru! Výhra, ale nezaručuje přežití!! Tohle jen můj pohled na Bujinkan. Všem přeji hodně štěstí ve studiu.
Basťa

Ještě bych chtěl poděkovat všem učitelům za laskavost, se kterou nám předávají vše dál!

Radim Baster

Ani si nepamätám, kedy som došiel prvý krát na tréning bujinkanu, mam pocit že to bolo asi 3 roky dozadu v apríli v Bratislave. Dnes urobím skoro 360 km na tréning za učitelom, ktorý trvá 1.5 hodiny,teda menej ako cesta tam a naspäť. Keď to niekomu poviem, ľudia sa začudujú, že prečo? Neviem, ani lásku, šťastie nedokáže človek na papier popísať presne, je to pocit. Presne ten pocit, ktorý dostávam tréningom bujinkanu. Neviem opísať bujinkan, je to viac ako moje myšlienky, ani si na to netrúfam. Iba techniky bojových umení život človeku nezachránia, preto bujinkan nie je pre mňa iba bojovým umením sebaobrany. Ako mladý študent tohto veľmi ťažkého BU som sa iba narodil, učím sa kráčať konečne prirodzene a zakopávam. Svojimi prehrami sa neučím vyhrávať,ale prijímať. Moja výhra je samotný život.
Mám pocit, že nikdy nebudem vedieť bujinkan a to ma teší. Každý študent BU si musí nájsť učiteľa, ktorého chce následovať, dôveruje mu, inšpiruje ho. Potom ostáva len trpezlivosť a vytrvať. A to je ťažké..

Stává se, že nově příchozí jsou překvapeni způsobem tréninku v Bujinkanu. Většinou se zde pomalu studují základní techniky, pohyby a jejich nesčetné variace. Do toho se kombinují zbraně, filozofie a třeba témata roku.

Pokud byste navštívili úterní tréninky Sóke Hatsumiho v Ayase (Japonsko), měly byste příležitost v jedné tréninkové hale vidět trénink karate a Bujinkanu vedle sebe. Rozdíl je patrný. V karate se drilově trénují soubory přesně určených technik a téměř vše probíhá s pravidelným kiai (bojový výkřik). V Bujinkanu je to podobné spíše setkání ?bojových studentů, vědců a filozofů?. Sóke vysvětluje detaily pohybů, různých situací, které kombinuje s filozofií bojového umělce a třeba zážitky se svým učitelem Takamatsu. V podstatě si hraje s prostorem a v prostoru. Studenti se poté snaží studovat to, co Sóke ukázal a řekl. Každý je úplně jiný a proto to každý dělá jinak?Vše je originální a naprosto ?nedrilové?.

Jistě, způsob tréninku se v Bujinkanu liší učitel od učitele, země od země. Pan Darwin kdysi řekl, ?Nepřežívají ti největší a nejsilnější, ale ti nejpřizpůsobivější.? Trénink se také přirozeně přizpůsobuje podmínkám a prostředí. Jde o trénink v prostoru (kúkan), jenž je mnohorozměrný. Nic v něm není přesně určeno. Koncepty rychlosti, síly a techniky ztrácí svůj obecně velmi uznávaný význam. Naopak, moudrost, schopnost bez váhání se rozhodnut v pravou chvíli, reagovat přiměřeně, lidskost a srdce člověka se dostávají do popředí. Do hloubky se studují detaily i celek.

Rychle, silně a ?povedeně? provedená technika může být velmi účinnou formou klamu, nebo sebeklamu. Pro reálný boj bychom nikdy neměli zapomínat na silnou roli emocí, instinktivních reakcí, okamžitého psychického a fyzického stavu, prostředí, množství útočníků, momentu překvapení, přítomnosti zbraní atd. Většina těchto věcí je naprosto přirozená. Trénink, kdy se snažíte věci kontrolovat, uvědomovat si, prociťovat je, má v Bujinkanu své velké opodstatnění. Není třeba rozvíjet sílu, nebo rychlost. Tělo má přirozenou schopnost v situacích ohrožení života vyvinout velkou sílu i rychlost. Naopak velmi důležitá je zkušenost, kterou získáme na základě prožití a pocitu. Je to podobné sáhnutí na rozpálená kamna. Jednou na ně šáhnete a příště už to neuděláte. Hledání chyb, slabých míst a jejich postupné odstraňování pomocí tréninku je celoživotní cesta, která je pro bojového umělce navýsost důležitá.

Na tréninku s námi velmi často partner v podstatě spolupracuje, protože se také snaží studovat. V tom, je mezi tréninkem a realitou velký rozdíl. V realitě útočník nehodlá spolupracovat vůbec. Trénink je jako čtení knihy slovo za slovem, věta za větou, kapitola za kapitolou. Přečetli-li bychom rychle tu kousek, tam kousek a pak konec, jak moc budeme knize rozumět? Co o ní řekneme? Ano, lze číst rychle, ale vyžaduje to stejně postupný trénink krok za krokem a oné ?rychlosti? může být nakonec obětí skutečná znalost, pochopení a procítění příběhu.

Trénink by neměl být zaměňován za boj, trénink je studium, je studium toho, co by nás v reálné situaci mohlo stát život. Trénink je místo postupného studia, tam máme čas chyby si uvědomovat a hledat to, jak je napravit. V reálné situaci už na nic takového nebude čas. Realita je boj, je to každodenní boj o přežití.

Lidské ego je velmi zranitelné. Snadno může být povzbuzeno k růstu lichocením a úspěchem. Je tento růst ale vždy smysluplný a vyrůstá na základě pravdy? Nejsme třeba oklamáni sami sebou? Ptejme se na to sami sebe.

Považuji za naivní myslet si, že mezi kamenem, klackem, mečem a pistolí je nějaký zásadní rozdíl. Stačí mít schopnost intuitivně pochopit možnosti použití (mimochodem tuto má každé malé dítě, které pomocí hry přijde na nekonečné mnoho způsobů použití) a pak se stávají tyto zbraně pouze prostředkem k intenzivnějšímu útoku, nebo obraně. Takže se liší způsobem použití, ale na principu kdy člověk chce ublížit, nebo zabít se nic nezměnilo po tisíce let. A také nezapomeňte, že ani stavba lidského těla se po tisíce let nezměnila. Člověk útočí, brání se, pozoruje, nebo vyčkává. Se znalostí toho všeho, existuje skutečně něco jako ?moderní sebeobrana či trénink??! Nalezení odpovědí nechám na vás.





Díky za pozornost,

Martin